Blog

Letos jsme se rozhodli v MALINNA pojmout oslavu mateřství trochu jinak. Chtěli jsme ukázat, že každá máma je jiná a srovnávání mateřství dokáže opravdu uškodit. Často totiž mámy cítí velmi silný tlak okolí (i svůj vnitřní) zapadnout do škatulky “dobrá máma”, což je vyčerpávající a prakticky nesplnitelný úkol. Oslovili jsme proto dvě mámy kamarádky, které mnohé v mateřství spojuje, přesto jsou úplně jiné, aby spolu udělaly upřímný rozhovor o začátcích mateřství. 

Jak se změnily, co se naučily a jak to zpětně vnímají. Cílem rozhovoru nebyla inspirace, jak být dobrou mámou, ale snaha ukázat, že se každá žena v mateřské roli hledá a každá má svojí individuální cestu. Věříme, že právě tyto rozdíly, dělají mateřství jedinečné, a zaslouží si oslavit. 

Zuz byla součástí trojice žen, které založily Pokojovky, v současnosti se ale věnuje hlavně vlastnímu projektu Story of a Tablecloth, v rámci kterého šije ze second hand látek a unikátních ručně vyšívaných ubrusů. Má syna Eliáše (3 roky).
Martina se věnuje influencer marketingu a PR pro lokální české a slovenské značky v Čechách, a hodně času věnuje právě MALINNĚ. Teď také s mužem svépomocí staví pasivní chatu z udržitelných materiálů. Má dceru Max (4 roky).

M: Jak by jsi řekla, že se změnila tvoje mentalita potom, co se narodil Eliáš? Co se změnilo na tobě?
Z: Podle mě se velmi razantně změnilo hlavně vnímání času. Ještě předtím jsem měla pocit, že den má příliš málo hodin. Že jsem prostě byla, hodně pracovala, hodně jsem se setkávala s lidmi a měla jsem pocit, že ten čas utíká. Od narození Eliáše velmi silně cítím, že každý den má mnohem víc hodin než jsem předtím vnímala. Některý se táhne, zejména, když byl mladší. Ale teď je jednoduše jen mám. Tak si myslím, že to bylo asi nejrazantnější.

M: A ve ve vztazích?
Z: To mě myslím také ovlivnilo pozitivně, hrozně jsem se sblížila s matkami v mém okolí. Dříve jsem si ani neuměla představit, že můžeš mít k někomu tak blízko a není to tvůj partner nebo maminka. Když mluvíme o vztahu s mámou, tak ten naopak trochu ochladnul. Najednou jsem nebyla já středobodem vesmíru, středobodem vesmíru byl Eliáš, takže už se neptá, jak se máš, ale co Eliáš. Přijde mi, že o tom nikdo nemluví, nikdo mě nevaroval.
M: Haha, to mi tolik nepřišlo, ale možná je to i tím, že jsem se setkávala s hodně lidmi, co ani neplánovali mít děti a pořád je hodně zajímalo, jak se mám já. Ale samozřejmě hlavní zájem mámy i tchýně je 100% Max. Možná se to časem trochu zlepšilo, ale pořád to platí.
Já, máma

Z: Ty jsi se ale hodně změnila, ne?
M: Ano! Hrozně! Nebo alespoň se na nějakou dobu trochu ztratila. Protože jsem myslela, že musí být jiná a nechala se pohltit mateřskou rolí a to i přesto, že jsem začala pracovat po 4 měsících. A trvalo to skoro rok a půl, než jsem si uvědomila, „aha“ vždyť já nemusím být jenom máma. Byl to velký rozdíl, což jde taky na mém IG vidět jako moje “béžové období” :D.
Z: Ano, úplně si pamatuju, kdy si zase začala nosit modrou. Ja jsem tohle vůbec neměla, na začátku jsem samozřejmě vůbec nepracovala, ale pořád jsem něco dělala. Buď jsem něco šila nebo mrazila nebo vyráběla a nikdy jsem neměla pocit, že jsem “jen máma”.  Samozřejmě ne že by mrazení byla nějaké důležitá úloha, ale prostě jsem se těmi malými věcmi, co dělám celoživotně, nějak udržovala a nebyla jsem jen se synem. V té době jsem taky i ještě psala blog a nepřemýšlela jsem nad tím, že se tak vlastně zachraňuji, ale zpětně to celé vnímám jako velkou psychohygienu. Díky tomu, jsem se vždycky cítila pořád jako já a nepohltilo mě tolik, že jsou jen hřiště a spánky.
M: To je ten rozdíl, ty “malé” zájmy. Velká část mojí identity je určitě můj social life, který mě dělá šťastnou a udržuje v mentální pohodě, a o ten jsem na čas úplně přišla. I můj “party life” toho byl součástí, který je teď úplně jiný, vůbec teď nepiju a víc chodím prostě spíš jen poslouchat hudbu a je to jiné, než když mi bylo 26, ale zároveň to potřebuju a je to něco, co nemusím mít pořád, ale je to část mě, která se teda s mateřstvím úplně neslučuje.
Z: Přesně na tobě vidím, jak si začala zase chodit ven a být “Martina”. Ale zároveň i ty moje osobní zájmy se více ztotožňují s veřejnou představou o tom, jaké mají být matky a o to jsem to měla jednodušší. Jakože máma je doma a vyrábí hračky je přijatelnější, než máma chodí na party, tak jsem to nemusela před nikým obhajovat. 

M: Co a práce a mateřství? 
Z: Já jsem byla plně na mateřské půl roku, ale potom jsem se vracela postupně a pracovala, jen když spal a postupně přidávala. Když jsem ho v roce a půl odstavila, začala jsem chodit do práce na dva dny v týdnu a práce mě bavila, protože po době, kdy jsem nepracovala jsem si jí zase začala velmi vážit. A já jsem se ani nerozhodovala jestli půjdu pracovat nebo ne, Pokojovky jsou i moje firma a jednoduše se mnou počítali. Ale víc než to, že já pracuji, pro mě bylo důležitější, že můj muž měl možnost být s Eliášem celé dny už od jeho útlého věku. To by nás ani nenapadlo, kdybych nepracovala a bylo normální, že muž vidí dítě jen o víkendech. David si to prostě mohl zařídit, že když jsem já pracovala, tak on nepracoval. To že jsou spolu sami, pro mě bylo ještě důležitější než to, že já mám čas jen pro sebe. Přála bych mít tu možnost každé ženě i každému muži, ale přitom si nemyslím, že na tom být na mateřské a nepracovat je něco v nepořádku. 
M: Já jsem začala pracovat po 4 měsících, protože to tak prostě dávalo větší smysl. Můj muž měl nárok jako zaměstnanec na super otcovskou a já jako živnostník ne. A bylo to určitě i náročné, ale jsem fakt ráda, že na otcovskou šel. Nikdy mi nedal pocítit, že by to snad neměl zvládnout a vždycky se považoval za rovnocenného rodiče, a to jsem na něm velmi oceňovala. Myslím, že i proto mají s Maxie takový velmi blízký vztah. Teď bych řekla, že má dokonce vyloženě “ocinko” období. Ale zároveň jsem si začala po porodu více vážit svého času a začala přemýšlet, jak a čím ho vyplním. A moje práce pro značku oblečení, která se rozhodně nedá považovat za environmentální, mi přestala dávat smysl. Chtěla jsem pracovat pro firmu, která nepoškozuje planetu. Takže, když jsem po 8 měsících od porodu přestala pracovat, přišlo to ve správný čas, protože mě Max tehdy hodně potřebovala a já si dala od práce pauzu.
Z: To je přesně ono. Hodina bez dítěte trvá čtyři. Myslím to tak, že ten čas je strašně vzácný…ale pokračuj.
M: Ano! A proto jsem začala silně přemýšlet, jestli mi ten čas v práci pomáhá se cítit dobře. Chtěla jsem pracovat s dobrými lidmi a podílet se na projektech, kde je životní prostředí prioritou a tohle pak bylo moje hlavní kritérium v hledání další práce a i přesto, že jsem o sobě pochybovala a bála se, že ta správná práce nepřijde a zase začínám od nuly v jiném oboru. Celé se to ale časem vykrystalizovalo tím správným směrem. Třeba tím, že jsem začala pracovat pro MALINNU 🙂

Být matkou a nezbláznit se
Z: V tom je ten dar mít dítě. Že na některé věci ti pomůže velmi rychle přijít. A samozřejmě se tam můžeš dostat i bez dítěte, ale je to hodně práce na sobě, než si uvědomíš, co je tvoje hodnota a jak vzácný je čas. S dítětem k tomu můžeš dojít už po pár měsících. Dojdeš k tomu, nebo se zblázníš. Vlastně je velmi lehké se s dětmi zbláznit, protože mít děti je náročné.
M: ANO! V tomhle se cítím, že obě jsme velmi privilegované, že máme prostředky se nezbláznit. Myslím informace, ale i čas a prostor. Není úplně moje zásluha, že jsem se “nezbláznila”, je to moje situace a moje privilegium, že mám prostředky se nezbláznit. I když jsem nepracovala a měli jsme jen moji rodičovskou, neměli jsme nějak hodně peněz, ale měli jsme dost peněz na to, abychom nijak nestrádali a já jsme měla čas si promyslet, co budu dělat dál. Je to vzácné, mít vůbec možnost se nezbláznit. Chápeš, co tím chci říct?
Z: Úplně. Většina matek má partnera pět dní od rána do večera v práci nebo třeba ani nemá partnera. To, v čem žijeme my, je dar, až se to někdy stydím říct nahlas a přitom nemám v garáži BMWčko.

M: Je to tak. Co váš vztah s Davidem a mateřství, jak ho to změnilo?
Z: Uff. První rok po narození dítěte je strašně náročný, i když máš podporu partnera, rodiny a celé šestinedělí je jakkoliv skvělé, tak se strašně hodně změní. Neznám ve svém okolí ženu, která nekojila, tak to nedokážu porovnat, jak jsou na tom hormony a tělo u žen, které nakojí, ale já jsem byla tak strašně “předotykovaná”, že už ani jeden dotyk navíc od někoho dalšího jsem nedokázala snést. A to hlavně v porovnání s tím, co jsem Eliáše odstavila, kdy jsem se z měsíce na měsíc cítila úplně jinak, jakože moje tělo bylo opět moje tělo a jak byl najednou můj život jako ženy a matky o dost lepší, to si dost silně pamatuji.
Celý ten rok byl ve vztahu náročný, ale ne nějakou jednou konkrétní věcí, už si ani přesně nepamatuji čím, prostě celkově, a že jsme se v tom nějak museli zase najít. Ale zpětně jsem si říkala, že to je vlastně dobře, že to je ten první rok, že se hned partneři nerozejdou, vždyť máš tak malé dítě, že ani nemáš čas se rozejít. Ale zároveň to bylo tak náročné, že kdybychom se tak k sobě chovali a dítě neměli, tak o tom asi uvažuji, že se rozejdeme, že nám to přece nefunguje. Ale my jsme měli Eliáše, tak mě to samozřejmě ani nenapadlo, to až zpětně. Takže to s námi opravdu pořádně otřáslo. 
Na druhé straně rodiče ale spolu dostanou takovou společnou zálibu. Pamatuji si, jak jsme měli náročný den, ale pak si zamilovaně večer společně prohlíželi fotky Eliáše. On byl výtvor naší společné lásky, takže to bylo v něčem to nejkrásnější i nejtěžší období zároveň.
M: Ano, přesně. Pamatuji si, jak jsme se o tom jednou na hřišti bavily a říkaly si, že musíš mít fakt super vztah, aby sis ho mohla dítětem trošku podělat. Takže tohle jsem vnímala úplně stejně, bylo to velmi náročné. Alespoň ale víš, že to pak zase je lepší, když se dokážete navzájem i podpořit.